Jsme skupina podporující jednotnou Evropu. Nechceme ale evropský superstát ani vystoupení Česka z Evropské unie. Chceme Evropu, která nebude překážet svým občanům, naopak jim bude usnadňovat život a bude pomáhat rozvoji jednotlivých evropských národů. Jsme vlastenci a říkáme: Sjednocenou Evropu potřebujeme, ale současná unie vyžaduje reformu. Jsme tu od toho, abychom diskutovali kam se má Evropa ubírat. Chceme funkční a reformovanou Novou Evropu. Evropská myšlenka má smysl a chceme ji hájit.
Jiří z Poděbrad, Jan Ámos Komenský, Tomáš Garrigue Masaryk či Václav Havel – ti všichni patří k těm, kteří propagovali evropskou myšlenku. Ta se po staletích stala konečně skutečností. Zahodit snahy všech, kteří pro ni bojovali, by byl krok zpět. Opětovné rozdělení Evropy by znamenalo katastrofu. Nedovolme to. Pojďme hovořit o změně. Pojďme společně vybudovat novou a lepší Evropu.
Po stovky let v Evropě střídala jedna válka druhou. A po stovky let evropští myslitelé propagovali myšlenku spojení Evropy ve svazek států. Jedině tak, domnívali se, skončí války mezi jednotlivými zeměmi a jen společně se stanou evropské národy silnější a budou lépe odolávat nepřátelům. Tak dlouho byla varování podporovatelů evropské myšlenky ignorována, až vír válek vystupňoval v dvě války světové a jednu studenou. Evropa téměř zahynula a nakonec byla rozdělena mezi dvě mocnosti. O tom, co se v Evropě bude dít, začaly během studené války rozhodovat Moskva a Washington. Přesto přítrž válečnému šílenství na desetiletí učinila realizovaná evropská myšlenka. Státy, které se spojily do jednoho svazku, z něhož později vznikla Evropská unie, spolu přestaly válčit. Spory o hranice pozbyly smyslu, místo armád začaly překračovat hranice už jen turisté, postupně mizela cla i překážky, ostnaté dráty i celnice, nic nebránilo obchodu ani cestování. Do budoucna nejzásadnější se odehrálo mezi představiteli jednotlivých států – místo toho, aby se spory řešily válkou, zasedli všichni za jeden kulatý stůl a o společných problémech začali diskutovat a řešit je diplomaticky, bez krve. Problém jednoho člena se stal problémem všech, státy si začaly pomáhat, jeden za všechny, všichni za jednoho.
Období útlaku a cizí hegemonie za studené války skončilo, okupační armády odešly z východní Evropy a železná opona rozdělující evropskou rodinu nadobro zmizela. Evropské národy opět mohly samy rozhodovat o svých záležitostech, Evropa se stala svobodnou a začala se emancipovat. Už ne jako rozdrobený a rozhádaný kontinent, ale jako unie států, která má v globalizovaném světě ambici konkurovat novým a znovuzrozeným mocnostem – zvláště USA, Rusku a Číně.
Období zdaru, růstu a relativního blahobytu ale způsobilo, že evropští vůdci přestali spoléhat na podporu občanů, že místo opravdových potřeb řešili věci sice mnohdy podstatné, ale ne závažné a aktuální. Nevysvětlovali, co je evropská myšlenka, k čemu musí být Evropa sjednocená a samotnou Evropu nebránili před četnými útoky jejích nepřátel. Částečně i jejich vinou vznikla představa, že sjednocená Evropa je nepotřebný byrokratický moloch, který brzdí rozvoj jednotlivých národů a dokáže vše jenom omezovat. Nadšení ze zdarů integrace – zvláště vznik Schengenu – vystřídala frustrace a nepochopení. Vznikaly mýty a nepravdy, které navíc začala podporovat média. Nikdo tomu nebránil, zvláště ne ti nejpovolanější. Mezi občany a evropskými lídry vznikla propast, zájmy občanů a evropských politiků se začaly rozcházet. Evropa najednou přestává být projektem budoucnosti. Mnozí se začali obávat, že je překážkou rozvoje a že ohrožuje nejen růst, ale i bezpečnost. O evropské myšlence se přestalo diskutovat, vznikly jen dva tábory – tábor euroskeptiků a tábor eurohujerů. Pohled obou skupin evropskou myšlenku spíš zabíjí, než podporuje.
My nestojíme ani v jenom z těchto táborů. Chceme zastavit tento úpadek Evropy. Evropskou myšlenku považujeme za potřebnou, uznáváme úspěchy evropské integrace, ale jsme skeptičtí k některým krokům, které vedou Evropu ne k funkční unii, ale neprůhlednému byrokratickému molochu, nebo naopak ke zbytečné a neakční mezinárodní instituci. Stojíme o reformu. Odmítáme ničit Evropu, odmítáme ji opět dělit, odmítáme obnovovat hranice, stavět ploty, zavádět cla a odmítáme návrat k nacionalistické rétorice.
Jsme ale také proti těm, kteří chtějí, aby se z Evropy stal jeden velký centralizovaný superstát, odmítáme myšlenku vzniku jakéhosi jednobarevného “evropského národa” s jedním jazykem a kulturou. Naopak podporujeme lokální patriotismus a vlastenectví. Ctíme evropské heslo “In varietate concordia” – jednota v rozmanitosti. A to by měla ctít i Nová Evropa.
“Evropa má být sjednocena, ale to neznamená, že má být jednotvárná. Naopak, vývoj spěje k rozmanitosti a individualizaci” T. G. Masaryk
***
Naše vize Nové Evropy vypadá takto:
Za funkční Evropu
Chceme funkční Evropskou unii, která bude blízko svým občanům, která bude vycházet vstříc jejich potřebám, unii, která nám usnadní život a zajistí stabilitu a bezpečnost na evropském kontinentu.
Za decentralizovanou Evropu
Stojíme o Evropu transparentní, demokratickou, decentralizovanou, která bude ctít princip subsidiarity – “krajské problémy řešme na krajské úrovni, národní problémy ať řeší národní parlamenty a evropské problémy ať řeší Evropský parlament”. Občané by měli mít možnost jednoduše sledovat práci politiků a měli by mít možnost ji demokraticky ovlivňovat.
Vyhovuje-li těmto požadavkům idea federální Evropy, nechť se stane Evropa federací s jasně rozdělenými pravomocemi a vysokým stupněm decentralizace. Když takový postup fungoval ve Švýcarsku, Německu nebo USA, může zachránit i Evropu. Diskutujme tedy o reformě evropských institucí a možnosti vykročení směrem k federální Evropě svobodných států.
Za světovou Evropu
Jednotná Evropa už se nikdy nestane hřištěm zápasu Washington-Moskva. Musí ale zůstat součástí atlantického společenství, nechť nejsou Spojené státy americké evropským rivalem, ale zdravým konkurentem, partnerem a spojencem. Evropa ale musí vidět dál a musí udržovat svazky po celém světě, s Austrálií, Kanadou či Latinskou Amerikou. Nejsme proti členství evropských států v NATO, naopak NATO je v současnosti jedinou zárukou evropské bezpečnosti.
Za bezpečnou Evropu
Chceme Evropu bezpečnou. Vnější hranice Evropské unie je potřeba chránit než kdy dřív, vítáme vznik společné evropské pobřežní a pohraniční stráže. Občané by neměli mít pocit, že jsou v nebezpečí z důvodu nechráněných hranic. Ochrana hranic ale neznamená rezignovat na pomoc lidem v nouzi – snahu jež učinilo Evropu Evropou. Jde jen o to stanovit jasná a průhledná pravidla, sloužící pro bezpečí všem pod střechou Evropy narozeným i přijatým.
Podporujeme zároveň snahy o užší spolupráci evropských bezpečnostních složek a tajných služeb, vznik tzv. “evropské FBI” by evropskou bezpečnost ještě více posílil a takové kroky uvítáme.
Za obrannou Evropu
Jsme ale velmi nespokojeni s přístupem evropských států ke kolektivní bezpečnosti v rámci Severoatlantické aliance. Znepokojují nás stále sílící hlasy v USA, které NATO považují za zastaralé a nevyhovující americkým zájmům a volají po jeho stažení nejen z ohroženého východu Evropy. Proto neodmítáme myšlenku vzniku evropské armády, která by se díky společnému rozpočtu mohla vyrovnat armádám světových mocností a zajistila by Evropě bezpečnost spíš, než rozdrobené malé armádičky národních státu. Evropa by tak přestala být závislá na pomoci armády Spojených států, ale nadále by mohla úzce spolupracovat s NATO v rámci něhož by se stala rovným partnerem USA. Jakkoliv to zní jako utopie, diskutujeme o takové možnosti.
Za suverénní Evropu
Evropa musí zůstat suverénní. Musí jasně ukázat ostatním mocnostem, že území Evropské unie je nedotknutelné a že jakékoliv vměšování do vnitřních záležitostí Evropy je nepřijatelné stejně jako ovlivňování demokratického procesu v neunijních evropských zemí kontinentu. Evropa musí vystupovat sebejistě, suverénně a v případě nutnosti nekompromisně, ať už ke svým spojencům, nepřátelům i občanům.
Evropa nesmí vykazovat slabost a nerozhodnost, avšak musí být dány nutné bariéry proti zneužití našich sjednocených možností. Bez jednotné Evropy je velmi pravděpodobné, že dřív nebo později se středoevropského a východoevropského prostoru zhostí jiné mocnosti – zejména Rusko a Německo. Jednotná Evropa je zárukou, že tento region zůstane svobodný.
Za Evropu tradic
Chceme Evropu, která bude podporovat kulturu a tradice jednotlivých evropských národů. Stejně jako Evropská unie podpořila například irský a skotský národ udržováním jejich gaelštiny, měla by pomáhat rozvíjet i další malé národy jako jsou Lužičtí Srbové, Kašubové, Rusíni ale i například Moravané.
Za solidární Evropu
Především ale chceme Evropu, která se nevzdává svých hodnot. Ať už jde o důraz na demokracii, humanismus či vzájemnou solidaritu. Suverénní Evropa, jakožto jedno z nejbohatších území světa, musí umět i velkoryse pomáhat, ale to tak, aby tím neohrozila svou stabilitu nebo bezpečnost.
***
Vždy jsme do Evropy patřili. A my chceme, abychom do Evropy patřili dál. Naše země se musí držet v evropském jádru, musí se účastnit evropských diskusí o reformě a musí ovlivňovat evropské dění. Jedině tak pro nás bude Evropa co nejvýhodnější.
Chceme, aby nad našimi hlavami nadále vlál modrý prapor s dvanácti zlatými hvězdami jako symbol naší příslušnosti k evropské civilizaci. Evropská vlajka není jen vlajkou evropských institucí, je to naše vlajka a vlajka všech evropských národů.
Chytáme za slovo Richarda Coudenhove-Kalergiho, který řekl: “Budoucnost sjednocené Evropy záleží na tom, má-li prvních tisíc přívrženců tolik víry a schopnosti ji šířit, aby přesvědčilo miliony a učinilo z utopie včerejška skutečnost zítřka. Vyzývám mládež Evropy, aby vykonala toto dílo!” A my chceme v tomto díle pokračovat. Budeme rozvíjet evropskou myšlenku, chceme o ní diskutovat, šířit ji a hodláme pro její zdar učinit co nejvíce.
“Est Europa nunc unita et unita maneat.”
– úvodní slova latinského textu evropské hymny
Nová Evropa, 2016
